Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po dlouhých šesti letech přicházejí švédští polyrytmičtí králové s albem, které se odklání od některých prvků, jež byly pro MESHUGGAH vždy signifikantní. Ne, nebojte, nezačali hrát „rovně“, ale vytratil se kovový chlad a neprostupnost. Nepravidelné betonové masivy z kytar najednou nejsou tak těžké a nemají ostré hrany. Lehce vymizela i mimozemská agrese a útočnost. Zůstává nepravidelný puls, ale mnoho částí by člověk mohl více asociovat s důraznějšími kusy GOJIRA, než s minulými deskami Švédů. MESHUGGAH natočili desku, která je přístupná a má v sobě úplně jiný emoční náboj než cokoliv, co nahráli v minulosti. Jedním dechem musím dodat, že to není vůbec myšleno ve zlém.
Z „Immutable“ není cítit žádný kalkul nebo zpronevěra. MESHUGGAH udělali krok směrem k posluchači. Ubylo mechanické strojovosti a přibylo melodií, které jsou na současném materiálu atributem, co mě překvapuje nejvíc. Sólová kytara dodává skladbám melodie, které MESHUGGAH nikdy před tím neměli. Švédi nahráli jednoznačně svoji nejatmosféričtější desku. Základ stále tvoří těžkotonážní a masivní riffáž, ale nad ní se velmi často vznáší kytarová euforie, která barví celou desku do netradičních odstínů. Fredrik Thordendal tu dokazuje, že dokáže produkovat nejen psychopatické neurotické sirény nebo kostrbaté dysharmonické pidlikání, jež jakoby ani nebylo z tohoto světa, ale i o poznání přístupnější melodické motivy, které v sobě mají spoustu citu.
Dá se s klidem říci, že se MESHUGGAH otevřeli i žánrově. Jsou tu samozřejmě naprosto klasické meshu-sekačky založené na nepravidelném peklo-riffo-stroji, ale vedle nich najdete skladby, které si pohrávají s postmetalem i alternativním rockem. Celkově se dá říci, že se o něco zpomalilo. Určité změny si můžete všinout i u zpěváka Jense Kidmana, který obohacuje svoji hlasovou paletu například o zlověstné šeptání hned v první skladbě.
Ona proměna MESHUGGAH je snadno vysvětlitelná. Jestliže na albu „Obzen“ šla většina nápadů za silným kytarovým dvojblokem Mårten Hagström - Fredrik Thordendal, tak současná tvorba je na tom trochu jinak. Frederik Thordendal odstoupil do pozadí a většinu skladeb napsal Hagström, kterému sekudoval bubeník Tomas Haake. Výsledek už zdaleka není tak zdrcující a bezprecedentní, ale vlastně to vůbec nevadí. MESHUGGAH položili základ nového stylu. Je to kapela, která ve své době způsobila revoluci na poli tvrdé hudby. Už nemusí nic dokazovat ani sobě, ani okolí. „Immutable“ jen potvrzuje svéráz této kapely a stejně tak touhu neustrnout na místě, důstojně stárnout a otevírat se novým progresivním sférám.
1. Broken Cog
2. The Abysmal Eye
3. Light The Shortening Fuse
4. Phantoms
5. Ligature Marks
6. God He Sees In Mirrors
7. They Move Below
8. Kaleidoscope
9. Black Cathedral
10. I Am That Thirst
11. The Faultless
12. Armies Of The Preposterous
13. Past Tense
K "mešu" mám takový proměnlivý vztah. Když zakládali a na přelomu tisíciletí rozvíjeli nový žánr, byl to jen maximální respekt. Na deskách se tu a tam objevil superhit, který byl ale zabarikádován pro mě těžko proniknutelnou hmotou. To opravdu nejde složit vyrovnanou desku? Ale jde a přišlo to s "obZen" a "Kollos". Ty zblajznu na posezení kdykoliv. Skvělé od začátku do konce, přestože na ně i samotný Haake s odstupem času prská zlá slovíčka.
Následující "Reason" a nová deska jsou kroky zpět. Kochat se tím unikátním soundem samozřejmě jde pořád, ale jako celek trpí zbytečným natahováním ("I Am That Thirst" a hlavně "They Move Below"), občas sebevykrádáním (třeba hned 33 sekunda "Broken Cog" zní velmi povědomě, kdepak jsme tu variaci už slyšeli?; časté kytarové trylkování), opakovanou ztrátou drive.
Pěkně protřepat hlavu jde u "The Abysmal Eye" a "Phantoms". A to se MI zdá málo. Zase moc nebaví. Ale respekt zůstává!
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.